Musím říct sbohem...

neděle 8. listopadu 2020

Tohle se mi nepíše vůbec snadno, ale asi už je čas...

Mrzí mě, že jsem se dlouho neozvala a nebyla vůbec aktivní, a to ani tady, ani na instagramu. Bylo to to poslední, na co jsem měla náladu.

Původně jsem pro vás měla připravený krásný článek, ale celkově poslední týdny nemám vůbec dobré období, takže už tak jsem na tom nebyla psychicky moc dobře. Snažila jsem se s tím různě bojovat a poslední víkend v říjnu jsme se chystali si s přítelem udělat pěkný halloweenský víkend, koukat na filmy, vyřezat dýně a něco dobrého si uvařit.

Jenže bohužel, jak se říká, vždycky může být hůř... V pátek večer jsem se mazlila s naším morčecím kloučkem a všimla si, že je něco špatně.

Nezdálo se nám to, takže jsme okamžitě volali a jeli na veterinární pohotovost. Nebylo moc co dělat, takže jsme se chytili i poslední mizivé šance a jeli ještě rychle na další pohotovost, kde se měli více specializovat na menší zvířátka. Broučka jsem celou cestu měla u sebe v dece, zahřívala ho vlastním dechem a mluvila na něj... Bohužel než jsme tam dojeli, doktorka nám řekla, že už odchází a jediné, co mohou udělat, je mu to ulehčit. To bylo asi nejtěžší rozhodnutí v mém životě, které jsem nikdy dělat nechtěla, ale to poslední, co bych si přála je, aby se trápil. Vzhledem k tomu, co mu asi bylo, což nám s přesností nedokázali říct, by se pravděpodobně udusil. Byla to naprosto příšerná noc i celý víkend.

Tady v Anglii je veterinární péče velmi drahá a mít jakékoliv zvířátko je finančně nákladné. I toto nás stálo opravdu velké peníze, o to víc je mi líto, že jsme nemohli udělat vůbec nic, přestože jsem byla připravená vydat úplně všechno, co mám, jen abych ho zachránila.

Vím, že pro někoho je toto možná přehnané a že jsou lidé, kteří berou zvířata “jen” jako zvířata. Kromě toho, že já mám raději zvířata než lidi, tak i u nás doma je a vždy bylo zvířátko členem rodiny, a pro mě speciálně jsou má morčátka jako moje děti. Miluju je a udělala bych pro ně cokoliv





Byl součástí celého mého dne a chybí mi každou vteřinu. Každé ráno doufám, že sejdu dolů a on tam bude. Že přijdu z práce a on na mě bude volat z domečku, ještě než si stačím zout boty. Že si ho vezmu sebou do postele uprostřed dne a budeme spolu odpočívat a je tak ležet. Že mu budu moct s radostí v jeho malých očičkách dát nějakou extra ňaminku.

Miluji všechna svá morčátka, ale on byl povahově naprosto jedinečný. Nejen, že se u nás i narodil, takže jsme ho měli od miminka (morčinka, kterou jsme si přivezli domů jako malinkou byla těhotná, a my to nevěděli). Ale já už nikdy nezapomenu ani na to, jak...

... jak jsem přišla domů a poprvé ho tam uviděla.
... jak mě vždy lehce kousal zoubkama, aby dal najevo, že už potřebuje čůrat a že ho mám dát domů.
... jak nebyl vůbec plachý, jak morčátka obvykle bývají, a vůbec se nás nebál.
... jak do mě strkal hlavičkou, když chtěl pozornost nebo chtěl projít a já tam byla, abych mu uhnula.
... jak mi běžně lezl na stůl jakoby nic a kradl mi z talíře jídlo. 
... jak se vždy běžel schovat ke mě, když se občas venku lekl nějakého zvuku nebo pohybu.
... jak moc měl rád jídlo a dobroty a byl za vše tak vděčný a nadšený.
... jak se ke mě tulil, kdykoli jsem měla špatný den nebo byla nemocná, jako kdyby to věděl.

Bohužel jak všichni víme, i smrt je součást života. Tohle bylo asi o to horší, že nebyl ještě tak starý, a bylo to tak náhlé a nečekané.... Ale aby tento článek nebyl jen smutný, nasdílím zde s vámi několik jeho fotek, které jsem udělala na jaře v karanténě a nestihla je zatím na blog dát, jako vzpomínku na několik krásných chvil s touto vyjímečnou dušičkou.













Teď tedy máme už jen naší morčecí holčičku, a i když to poslední, co bychom teď chtěli je pořídit si další,  přemýšlíme, že bychom k ní zkusili adoptovat staršího vykastrovaného samečka z nějaké záchranné stanice, protože by morčátka neměla žít sama, Zatím se jí věnujeme ještě více než předtím, a i když nevypadá, že by strádala, na morčátkách lze bohužel jen velmi těžko poznat, když je něco bolí nebo trpí samotou, na což mohou i umřít. 
Proces adopce je vcelku náročný, navíc je vše ještě zhoršeno aktuální situací, ale myslím, že by to stálo za to, tak uvidíme

Budu se těšit, až se znovu potkáme ❤️

Upřímně doufám, že se máte lépe a že ten nastávající rok bude opravdu o dost lepší než byl tento 🙏

Comments

  1. Drobek malý. :( Tohle je vždycky tak smutné! Škoda, že s vámi nemohl pobýt déle, ale za Duhovým mostem už ho nic trápit nebude. Krásný vzpomínkový článek, ačkoliv je mi jasné, kolik bolesti tě muselo stát jej sepsat.

    Když jsem chovala potkanky, měla jsem to stejně nastavené. Veterina byla samozřejmostí a bohužel i těch náročných odchodů jsem zažila hned několik. Adopce je skvělé řešení, aby poslední holčička nedožívala sama. Nevím, jak to funguje v UK, ale v Česku jsem adoptovala potkanky opakovaně.

    OdpovědětVymazat
  2. :( to je článek plný smutku. Morčátka jsem sice nikdy nechovala, zato jsem dříve měla křečky a králíčky, všichni mi přirostli k srdci a pokaždé, když některý z nich umřel, mi bylo hrozně, takže úplně chápu, jak se cítíš. Je moc fajn, že jsi v poslední chvilce byla s ním a udělala pro něj maximum, a neumíral sám :).

    https://myslenkova-realita.blogspot.com/

    OdpovědětVymazat
  3. Moc mě to mrzí .. podobnou situaci jsme zažili na jaře s naším osmiletým králíčkem. Bylo to hrozné se muset takhle rozhodnout. Byl to krásný morčák, děsně roztomilej! ♥ My máme tyhle malé hlodavce doma jako členy rodiny odjakživa, takže mám velké pochopení. Mysli na to, jak si u vás prožil krásný život a to je to hlavní! :)

    OdpovědětVymazat
  4. To je mazlík <3 :( Úplně mě to dojalo, až se mi chce brečet.. tohle není jednoduchý a jsi skvělá, že se o tom dokážeš takhle rozepsat. Měl určitě krásný život a teď se alespoň netrápí <3 Drž se!

    OdpovědětVymazat
  5. To je mi moc líto. U nás jsou zvířátka také členové domácnosti a vím, jak jsem těžce nesla každou takovou ztrátu. :(

    OdpovědětVymazat
  6. To je mi líto :( Taky bereme zvířátka jako součást rodiny. Byl to moc hezký morčák a udělali jste, co jste mohli.

    OdpovědětVymazat
  7. ach, strašně mě to mrzí, vím jaká to je bolest a bohužel smrt zvířátek dokáže zasáhnout strašně moc, jelikož mají tak čistou duši a tohle trápení se vůbec nezaslouží.

    Co se týče adopce dalšího zvířátka, naprosto s tím souhlasím, co mi umřel můj králík, tak jsme si po měsíci adoptovali nového. Protože vím, jak se lidi dokážou chovat k malým zvířátkům a myslí si, že klec a krmivo jim stačí... dost mi vadí, že je málo informací o tom jak se k morčatům a ke králíkům chovat. Tak proč nevěnovat další luxus zvířátku.

    Morčátko je teď za duhou a nic ho netrápí. Drž se ♥

    All about Candys life

    OdpovědětVymazat
  8. Tak to mě moc mrzí. :( Já vždy měla doma křečky, když jsem byla menší, ale pak jsme celá rodina byli vždycky smutní z té ztráty a rozhodli jsme se další nepořizovat, takže přesně chápu, jak se cítíš. Ztratit zvířátko není nic veselého, drž se!

    OdpovědětVymazat
  9. To mě mrzí. Tyhle pocity velmi dobře poznám. Taky jsem musela takové rozhodnutí udělat.

    OdpovědětVymazat
  10. Moc mě to mrzí, mám to stejně. Zvířátka jsou u nás členové rodiny. Vím jak se cítíš, musela jsem taky toto rozhodnutí udělat. Před třemi lety mě tak opustil můj první pejsek a nejvděčnější stvoření na světě. Ještě dnes je mi smutno, ale už mou ztrátu vyplnila jiná psice. Drž se a věř, že je dobře, že už se aspoň netrápí.
    Michaela Blog || Instagram

    OdpovědětVymazat
  11. Moc mě mrzí, že jsi si teď tohle musela prožít. To rozhodování je opravdu těžké. My máme v rodině snad všechna zvířata už pokročilého věku - všem psům je přes deset let, jednomu dokonce 16! Kočce Ejmince je taky už asi 14. A je na nich každým rokem vidět, jak zestárli, jak mají s něčím potíže, jak víc spí a míň jí nebo už tak nadšeně nechodí na procházku (nebo spíš neslyší a nevidí, když cinkáš obojkem a voláš, že se jde ven). Je to smutné, ale bohužel se s tím nedá nic dělat.
    Ty fotky jsou nádherné a věřím, že pro vás budou hezkou vzpomínkou.

    Drž se!

    OdpovědětVymazat
  12. Moc mě mrzí ztráta morčátka, je mi to líto a doufám, že to přebolí a morčátku je teď lépe a nic ho netrápí. Poslední dvě fotky jsou opravdu nádherné a srdceryvné. Byl to tvůj člen rodiny a dala jsi mu co jsi mohla - celé svoje srdce ♥ Opatruj se a doufám, že to s adopcí nového morčátka do nového roku vyjde ♥

    www.melissahartford.blogspot.com
    Melissa Hartford | lifestyle & fashion blogger
    Instagram

    OdpovědětVymazat
  13. Já letos přišla o Endyho. Můj zatím největší zvířecí parťák... Je těžké popsat jak moc mi chybí...

    OdpovědětVymazat

Upřímně děkuji za každý komentář! ❤